MMA

Zdravím Vás opět po týdnu. Kolikrát nevím o čem psát, na tento článek mě nasměroval článek předešlý. S bojovými sporty jsem začal ve třinácti, začal jsem boxovat v Bohumíně pod dohledem Romana Kohutka. V té tělocvičně jsem si poprvé naběhl na zadní, frajer byl těžší a tak o 10 let starší, okamžitě mi začala téct krev, nikdy nezapomenu na to, jak trenér přiběhl s tričkem v ruce, nevěděl jsem co se děje a v ten moment ani kde mám hlavu, myslel jsem si, že mě pošle sednout a on místo toho vzal to staré triko, chytl mě jednou rukou za hlavou a druhou rukou mi s tím tričkem celkem kvalitně vymačkal nos. Hned jakmile to přestalo krvácet, poslal mě dojet sparingy. Boxu jsem se věnoval asi nejdéle, chvíli mě trénoval i Roman Nevrla z Karviné, pak u něj trénoval i můj mladší bratr Roman, nejmladší bratr René to u něj taky zkoušel, ale teď chodí do fitka. Později na střední jsem chvíli dělal systemu, judo a v podstatě jsem trénoval furt něco. Na vysoké už jsem tolik neboxoval, ale začal jsem se věnovat aikidu, vydržel jsem tam půl roku, pak jsem onemocněl a už jsem se k tomu nevrátil. Když máte 7 tréninků za den, tak to tělo asi úplně nezvládne. Studoval jsem rekreologii, vyloženě sportovní obor, takže v jeden den třeba : plavání, atletika, gymnastika, volejbal, pak jsem si zašel ještě do fitka, večer aikido nebo mma a ještě jsem chodil běhat. Asi toho bylo moc .

Do klece jsem se dostal až na vysoké, tam jsem poznal Honzu Širokého, který měl nedávno zápas v Oktagonu, vzal to prý na poslední chvíli. Sice prohrál, ale nese to sportovně, to mi připomíná právě ten můj příběh. Už nějakou dobu jsem se věnoval jen fitness, zhruba půl roku bez technik a sparingů, když za mnou přišla spolužačka a říká mi na jedné akci “ ty Rocky, odpadl jeden zápasník, nechceš nastoupit místo něj?” . Nejsem člověk, který by před něčím takovým couvnul a tak jsem ihned souhlasil, ikdyž jsem měl na přípravu cca tři týdny. Okamžitě jsem začal trénovat a běhat, ale za tři týdny člověk opravdu moc nezmůže. Doufal jsem, že ho dostanu, protože jsem fyzicky silnější, tam jsem poznal, že bez natrénovaných technik mi je síla celkem na prd. Den před zápasem jsem musel jet na rozvoz po celé ČR, spal jsem v autě někde na opačném konci republiky, druhý den jsem rozvezl vše co jsem potřeboval a s dodávkou přijel přímo na zápas, věci už jsem měl s sebou. Zápasil jsem 3×3 minuty a můžu říct, že si pamatuji jak jsem na konci druhého kola nemohl udržet ruce nahoře, ale když cinklo poslední kolo tak prostě ty ruce vyletěly nahoru a šel jsem pokračovat. K mé smůle, mě ve druhém kole frajer hodil na kraj klece a já jsem spadl přímo na hřebík (prý špatná konstrukce), dodnes je ta díra v hlavě vidět, jizva na památku. V polovině posledního kola chtěl můj trenér a bývalý kamarád hodit ručník do ringu, s čímž jsem absolutně nesouhlasil, i když jsem prohrával na body, tak jsem chtěl zápas dokončit, bohužel ze mě teklo tolik krve, že zápas ukončil rozhodčí s doktorkou. Zápas jsem prohrál, ale byla to obrovská zkušenost. Jan Široký mi na vysoké řekl, že věří tomu, že se v kleci v budoucnu potkáme, jako přátelé a sportovci! To už asi jako reálnou možnost nevidím, ale budu mu držet palce u dalších zápasů.

Prohru nebo výhru každý vnímá jinak, já osobně si myslím, že se nemám za co stydět, ikdyž jsem prohrál. Jsou sportovci, kteří prohru příjmou se ctí a naopak i takoví, kteří kopou kolem sebe a fňukají, že se lidi proti nim otočili. Víte, ty důvody můžou být různé, třeba je člověk prostě přelétavý fanda, nebo jen nemá chuť fandit někomu, kdo si honí ego vyhrožováním, hloupýmá kecama a není schopen příjmout prohru..…

Momentálně se věnuji trojboji, ale kdyby někdo položil na stůl smlouvu na zápas, tak se nevěnuji ničemu jinému, dokud bych si nevyřešil své osobní spory. Myslím si, že už jsem starý na to, abych se někam cpal, zápasník už dávno nejsem, ale dostat možnost si v kleci vyříkat osobní záležitosti, tak bych do toho šel hned! Chtěl bych tady říct, že nemám ambice v tom sbírat opasky, to patří jiným, ale o tomto jsem psát nechtěl. V kleci jsem byl zavřený jen jednou, ale pamatuji si, jak jsem byl strašně nervózní, rozhodčí se zeptal jestli jsme připravení a to už byl level nervozity extrémní, ale když řekl boj, neexistovalo nic. Najednou byla za klecí tma a já si jen pamatuji, co na mě řval kamarád z mého rohu. Jakmile řekl boj, neznal jsem strach, bolest a vzdát se pouze v případě, že by mě odnesli nohama napřed. O pauze jsem teda cítil a vnímal vše, ale jakmile opět zazvonil gong, neměl jsem v hlavě nic jiného, než to, že ho musím prostě zničit. To, co bylo po zápase je pro mnohé asi automatika, ale 9 minut si dáváte s frajerem do huby, po zápase za mnou přišel, poděkoval mi za dobrý zápas a život šel v klidu dál. V tomto je tento sport, dle mého názoru, strašně krásný, to co jsem tenkrát zažil, byl jeden z mých nejkrásnějších zážitků.