Příběhy z mých cest

Řekl jsem si, že tento článek může být vyloženě pro pobavení. Moje nejlepší zážitky s některými zákazníky.

Začnu asi frajerem “friendly”…. Přivezl jsem do Prahy frajerovi ledničku a on mě poprosil, jestli bych mu ji nehodil domů, říkám, že v pohodě, ať mi jen ukáže kam. V domě měl malou předsíň 1,5×1,5 metru, hned schody v pravo a jako bonus nízký strop. Dalo to zabrat, ale dal jsem mu ji tam, kam chtěl a on povídá, já bych chtěl ještě tuhle skříň do druhé místnosti, z té druhé místnosti někam zase jinam a tu ledničku do vedlejší dimenze v paralelním vesmíru, tak jsem mu odpověděl, že nemám čas stěhovat mu nábytek a frajer na mě vyjel : Vážený pane, vy vůbec nejste Friendly, jestli vůbec víte co to znamená. No já jsem z něj umíral, furt žvatlal něco o tom, jak dlouho nežil v Emeuice. Pokračoval stylem : Zavolejte mi šéfa. Tak jsem zavolal tátovi, říkám mu v rychlosti zhruba co se děje a předávám telefon. Frajer si vzal telefon k uchu a zpustil: Vážený pane Voláku, vy jako seriózní obchodník (blablabla už nevím co všechno mlel), váš zaměstnanec vám dělá strašnou ostudu atd., předal mi telefon tak, že kdyby pršelo, tak mu nateče do nosu, vzal jsem telefon a otec povídá: „Dej to tam tomu “člověkovi” a jeď dál, máš toho ještě hodně před sebou, pak mi zavolej“. Vše jsem udělal a jel jsem dál, ale hláška “vy vůbec nejste friendly, jestli vůbec víte co to znamená” zůstala nesmrtelná .

Další příběh bude z jižní moravy. Celkem jsem dost spěchal, abych stihl druhého zákazníka, vyjel jsem opravdu brzo a nestihl jsem si ani koupit pití a když jsem dojel na místo, tak si zákazníci sami vytáhli ledničku, dali mi nějaké peníze navíc od cesty a petláhev. Byl jsem strašně vděčný, protože jsem měl fakt žízeň a nestíhal si koupit pití, za vše jsem poděkoval, sednul do auta a do toho suchého hrdla začal lít obsah té petlahve, když jsem najednou zjistil po fakt kvalitním loku, že je to slivovice. Moje reakce? Začal jsem se smát a jel jsem dál.

Za zmínku stojí i jedna starší slečna z Prahy, která reklamovala myčku Beko, protože ji to na plastových nádobách nechává fleky. S tou myčkou nic nebylo, ale když jsem přijel k ní domů, tak jsem si hned uvědomil, proč ji servisák dal razítko na ten protokol, slečna byla arogantní, nepříjemná a měla pocit že její anus je střed vesmíru… Chtěl jsem po ní protokol od servisu, který byl u ní doma, aby jsme mohli věc reklamovat zase my u výrobce, občas mi přišlo, že mají někteří pocit, že si to děláme v Dětmarovicích na koleni, není to ale pravda, celé je to kampaaaň . No abych pokračoval, slečna mi řekla doslovně “no momentálně v tuto chvíli ty papíry nemám”, to už jsem nevydržel a povídám “ no momentálně v tuto chvíli vám tedy nevrátím peníze”… A začal boj (ještě jsem akorát volal otci s tím, že paní nikdo neřekl, že když vrací spotřebič, tak potřebuje vyjádření servisu, který byl u ní doma a otec na to “ku.va to snad není pravda, to jako, když ji ráno nikdo neřekne, aby se vychcala, tak bude chodit celý den pochcaná?” Úplně mě tím tenkrát zabil. Slečna mi řekla, že jsem naprosto neschopný a že kolega co byl předemnou byl úplně zlatý, tak jsem ji odpověděl, že jsem u ní potřetí, jenže jsem si nechal narůst vousy, tak proto mě nepoznala, ale že si koupila nejlevnější značku a že je to o tom kdo jak se k myčce chová. Ta debata chvíli pokračovala, pamatuji si ještě, že mi vyhrožovala že zavolá přítele (kdo by si takovou babu bral tvl) a ten mě zbije , tak jsem se ji už vysmál s tím, že jestli frajera nechce mít na hromádce, tak ať ho nevolá.

Další byl pán někde od Teplic, ten trval na tom, že ledničku zaplatí až v bytě, já jsem cítil průser, tak jsem ledničku rozbalil venku, což jsem nedělal pravidelně, ale fakt jsem měl blbý pocit. Frajer na mě, že ho to nezajímá, že platit bude až nahoře, tak jsem zavolal otci co mám dělat, že se mi to nelíbí, otec mi řekl, že je to druhá strana republiky, ať to risknu a prodám to. Ledničku jsem opět zabalil a šli jsme ji vynést, do výtahu se nevešla, tak jsme ji nesli po schodech, já nahoře a tenhle člověk ještě s jedním dole. Když jsme procházeli mezipatrem, tak tenhle člověk tlačil lednici na zábradlí, na což jsem ho i upozorňoval, viděl jsem, že to dělá naschvál. Po rozbalení v bytě , si to frajer začal kontrolovat drobnohledem a když po deseti minutách našel na té lednici vadu na kráse, kterou sám udělal, tak prohlásil, že chce buď slevu, nebo ať si tu ledničku odnesu sám. Vžíjte se do té chvíle a představte si ty moje nervy. Jednou mi něco podobného udělal frajer nad Plzní, ale to byla malá vinotéka a rodinný domek. Volal jsem tedy opět otci, že má předtucha byla správná a stojím před problémem. Pán tedy dostal slevu a jakmile se to dozvěděl, tak šel do vedlejšího pokoje spokojeně volat, že jakou domluvil slevu, u auta mi ještě s úsměvem popřál šťastnou cestu a dodal, že mi přeje, abych takové zákazníky už nepotkal.

Pro mě jsou asi dvě nejhorší věci, když něco vyřizuje ženská, která si doma vyřvala kalhoty a frajer v koutě drží hubu, nebo když jsem vynesl ledničku sám do pátého patra a na gauči leží mladý kluk v plné síle, který mi mohl pomoct, ale bohužel tahle generace má ruce šejdrem a robit nebude. Teď pro všechny “mladé”, co jste seděli na prdeli, když jste mohli pomoct. Představte si, že stojíte sami u paneláku, vedle sebe lednici 190cm vysokou a paní vám do telefonu řekne, že buď ji dostanete nahoru, nebo si ji odvezte a jako bonus je ten vchod bez výtahu. Kolik z vás by si řeklo že to nejde? Takový je rozdíl mezi lidmi, jsou takoví jako já a takoví jako vy. Já totiž slovo NEJDE, neznám. Proto jsem kde jsem a píšu, to co píšu. Za prvé, jsem rád za každé nervy, co jsem v životě měl a za druhé, vy všichni gaučáři by jste se měli stydět, kolikrát necháte tahat těžké věci své rodiče, zatím co vy si hrajete playstation, opravdu ostudné. Těch historek bylo opravdu hodně a určitě je sem nedám všechny, je to 8 let života. Ne vždy jsem měl nervy, občas to jen bolelo a dokonce s radostí, to třeba když dostanete 1000,- od těhotné slečny za to, že položíte sušičku na pračku, s vyhřezlou plotýnkou , to jsem myslel, že v té její koupelně porodím místo ní. Myslím si, že na jeden článek to bude bohatě stačit, někdy sepíšu další příběhy z cest.